rajce.net - místo pro vaše fotografie

Konečně začíná bohatou sněhovou nadílku na našich horách doprovázet krásné počasí. V našich cca 200 - 300 m n. m. sníh není, vyjma pár zákoutí v lese, kam nedosáhnou sluneční paprsky, takže jsem se už hodně těšila, kdy konečně budu moci vyrazit na hory. Volba na první výlet nakonec padla na moje oblíbené Krkonoše. Původně jsme já a můj táta chtěli jít pouze z Pece na Kolínskou boudu, protože jsme si mysleli, že se nebude dát jít pěšky, bez běžek, dále. Náš názor však změnila krásná široká cesta s umrzlým, tvrdým, povrchem, po které se dalo dobře jít a zároveň nepoškozovat běžecké stopy, které prakticky neexistovaly. Největším zážitkem celé cesty byla pohádková zimní atmosféra při cestě Javořím dolem a na Černé hoře. Z takových míst se jen těžko vrací dolů a domů. Šlo se velmi dobře a jediným potenciálním problémem mohla být srážka s lyžařem, snowbordistou či sáňkařem na sáňkařské dráze, po které jsme šli z Černé hory dolů. Ten den bylo nahoře opravdu rušno. Nedivím se. :o)

Krásné počasí, krásné hory - co víc si přát? Letošní podzim byl opravdu jeden z nejkrásnějších, jaký jsem kdy zažila. :o)

Fotografie dokumentují podzimní výlet do Jestřebích hor, kdy jsme dorazili jedenáct minut po sedmé ranní do Bohuslavic nad Úpou. Odsud jsme vystoupali na tzv. jižní Čížkovy kameny a následně severní Čížkovy kameny s jeskyňkou po zelené. Především z jižních Čížkovych kamenů se na několika místech otevírá výhled, a to směrem k Poříčí a na Krkonoše. Jeskyňka na severních Čížkovych kamenech je pak jakýsi pseudokrasový útvar vzniklý z několika balvanů zaklesnutých o sebe. Za prusko-rakouské války se v ní v r.1866 schovával poříčský průmyslník Walzel. Následně jsme se vrátili kousek zpět po zelené a pokračovali krátkou spojovací žlutou značkou přes menší sedlo mezi severními Čížkovymi kameny (631 m n. m.) a Hůrou (621 m n. m.). Z tohoto nezalesněného sedla se nám poprvé otevřel krásný výhled na Krkonoše, ten den ne poslední. Ve svahu Hůry (621 m n. m.) jsme ze žluté přešli na červenou turistickou značku. Ta ná dovedla na krásné horské louky kolem obce Markoušovice a opět se nám otevřely pěkné výhledy nejen na Krkonoše, ale i do údolí Úpy. Prošli jsme pouze horní částí Markoušovic, která se zřejmě skládá převážně z chalupářů. Na zahrádce jedné ze zdejších chalup (dům č.p. 95) stojí i litinová socha císaře Josefa II., která dříve stávala před místní školou na památku přenocování císaře Josefa II. během katastrofální neúrody v r. 1771 v domě č.p. 1 - bývalé tzv. "šulcovně". Z horního okraje obce jsme pokračovali po okraji lesa a zároveň stále ve svahu hlavního hřbetu Jestřebích hor. Vešli jsme do lesa a brzy vystoupali na louky kolem horské osady Paseka. Kromě několika chalup zde stojí i známá Jestřebí bouda. Něco málo k její historii skrývá jedna z fotografií v mém fotoalbu. V Jestřebí boudě se skrývá bufet, kde lze zahnat hlad i žížeň pocestného.:) Boudu vlastní KČT z Úpice a je možné se na ní též ubytovat. Má i svůj web, stačí si jej vygooglovat.:) Z Paseky jsme pokračovali po zelené mírným stoupáním lesem. Zároveň jsme začali tak kopírovat linii vojenského opevnění z období krátce před druhou světovou válkou. Tzv. (nejen) řopíků (malé objekty vz. 37) je zde opravdu velké množství - v ne moc velkých rozestupech od sebe. Cesta z Pasek nás dovedla až pod vrchol nejvyšší hory Jestřebích hor - Žaltmanu (739 m n. m.). Nachází se zde rozcestník (např. s možností rychlejšího návratu do Malých Svatoňovic, než jsem si zvolili my), velké ohniště a malé posezení se stolkem. Než jsme se vydali k vrcholu, tak jsme se zatoulali k již zdaleka vyčnívajícímu seskupení několika balvanů ve svahu. Byl od nich pěkný výhled, ale hlavně tyto pěkně tvarované balvany arkózy skrývají další pseudokrasovou jeskyňku Jestřebích hor - tzv. Lotrandovu slůj. Stačilo jen sejít podél kamenů. Zespoda je pak dobře vidět zavěšený řetěz s hákem na skále nad ohništěm a také nápis Lotrando, kresba skřížených dýk a pušky v balvanech seskupení. Za řetězem se pak skrývá samotná jeskyně. Následně jsme vyšli krátkým stoupáním na vrch Žaltman (739 m n. m.), na kterém stojí kovová rozhledna. Z rozhledny je poměrně pěkný výhled, jen místy cloněný větvemi vyšších stromů. Ze Žaltmanu jsme pokračovali opět po zelené tzv. Panskou cestou. Minuli jsme rozcestí Bílý kůl. Cesta byla pěkná a široká a my jsme litovali v tu chvíli, že nemáme kolo. Pěšímu tato cesta moc neutíká a jediným zpestřením na cestě byly opět občasné řopíky, z nichž nejznámější jsme viděli na kótě Kolčarka (691 m n. m.). Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme vyšli z lesa a před námi náhle stála nevzhledná budova věznice Odolov se sousední kotelnou, který zdobí veliký komín. Opravdový kontrast zdejšího kraje. Krátce poté, co jsem si věznici vyfotila, jsem si všimla cedulky na plotě věznice, která zakazovala focení. Nu, už se stalo. Kousek od budovy věznice se v lese skývá pěchotní srub T-S 27 "Nad Cestou", ve kterém jsou umístěny expozice věnované předválečné československé i německé armádě, dělostřelectvu. Otevírací dny expozice jsou zveřejněny na www.t-s27.cz, nebo jsou označeny cedulí "dnes otevřeno" přímo u odbočky ke srubu. Od pěchotního srubu byl pěkný pohled na pískovcový svědecký vrch - Ostaš. Následně jsme se vrátili k věznici a pokračovali po široké asfaltové silnici do obce Odolov. Cestou jsem v trávě ještě zahlédla krásný květ lupiny, ačkoliv osatní téhož druhu byly kolem již zmrzlé. Jelikož z Odolova již nevede zelená turistická značka do Malých Svatoňovic, jak je uvedeno na některých starších mapách, zvolili jsme cestu neznačenou, která loukami kopírovala silnici z Odolova přes Strážkovice do Petrovic. V Petrovicích jsme se tak mohli napojit na červenou turistickou značku, která vede z Kolčarky do Malých Svatoňovic. Prošli jsme tak obcí Petrovice, za obcí odobočili doprava na lesní cestu, která nás dovedla rovnou na okraj Malých Svatoňovic. Došli jsme po ní až na náměstí Karla Čapka, kde jsme nahlédli do zdejší stylové kavárničky Dášenka a do kostela Panny Marie Sedmiradostné. Muzeum bratří Čapků bylo bohužél již zavřené, a tak jsem se nechala vyfotit u zdejšího velmi známého sousošší bratří Čapků a následně nás čekala již jen krátká cesta na vlak.

Už dlouho jsme se chtěli podívat na kole do krásného polabského lázeňského městečka - Poděbrad. Do konce srpna se na zdejším Jiřího náměstí a jedné z bočních ulic konala výstava nejlepších fotografií soutěže "Polabí pod nebem", kde byly vystaveny i mé fotografie. Tato výstava nakonec urychlila rozhodnutí a my jsme se jedno srpnové ráno vydali autem s kolama na střeše do Břehů u Přelouče. Zde začínala i končila naše cesta. Prvním ranní zastávkou byl ojedinělý akvadukt na Opatovickém kanálu u Semína. Největším ranním zážitkem se však stal průjezd Františkovou alejí mezi hřebčíny v Kladrubech nad Labem a Selmicích (tzv. Františkovym dvorem). Starobylými alejemi, tak typickými pro zdejší kulturní krajinu pastvin a bílých ohrad, byly vyháněny na pastvu nejkrásnější koně naší vlasti - starokladrubští koně. Stačilo jedno prásknutí bičem a zdánlivě neproniknutelná vlna kopyt se rázem poslušně rozestoupila kolem úžaslých přihlížejících vč. nás. Koně se prohnali doslova pár metrů od nás. Cítili jsme jejich vůni, mírný vánek nás šimral na kůži. Slyšeli jsme občasné odfrknutí a ohlušující dusot elegantně se zvedajících kopyt. Občas se na nás otočily zvědavé oči. To vše ale bylo jen otázkou několika vteřin a rázem jsme měli celou skupinku za sebou, pomalu mizející v ranním oparu pod větvemi prastarých stromů. Ještě než opar zcela zmizel z pastvin, porozovali jsme ranní hrátky koní, tak šťastných z volnosti po noci ve stájích. Museli jsme však pokračovat dále, bylo ještě mnohé před námi (ten den jsme ujeli celkem 112 km). Čekala nás cesta překrásným krajem široké polabské nivy a lužních lesů. Téměř neustále jsme kopírovali široké, nádherné Labe, jednu z nejdůležitějších "tepen" naší země. Přírodní krásy tu rovnocenně vyvažují ty kulturní. Navštívili jsme historické jádro Kolína s výraznou dominantou kraje - chrámem sv. Bartoloměje. Památným a významným místem na trase bylo Slavnikovské hradiště u Libice nad Cidlinou, nedaleko kterého se nachází soutok Labe a Cidliny s příjemným venkovním posezením ve stínu stromů u restaurace "Cidlina". Ani náš hlavní cíl - Poděbrady - nezklamal. Poděbrady lákají především svým historickým jádrem se známou jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad na Jiřího náměstí či nedalekým zámkem a samozřejmě krásným lázeňským parkem se sochou T.G.M, květinovými hodinami, kolonádou profesora Libenského s pramenem zdejší minerálky, Eliščiným pramenem, dalšími sochami či bazénem s programovatelnými vodotrysky a osvětlením. Až do Poděbrad nás dovedla cyklostezka č. 24, která vede částečně po polních a občas i lesních cestách, takže doporučuji min. krosové kolo. Kdybychom jeli dále, tak by nás ale čekala údajně krásná asfaltová cyklostezka do 13 km od Poděbrad vzdáleného Nymburka. Zpět jsme jeli po cyklistických značkách jen částečně. Trasa vedla zpět do Libice nad Cidlinou přes Choťánky. Dále jsme pokračovali přes Opolánky, Opolany, Dobšice do Žehuně, kde jsme se zajeli podívat na hráz Žehuňského rybníka ve stejnomenné národní přírodní rezervaci. Nedaleko se rozkládá Žehuňská obora, kterou jsme však neměli čas navštívit. Naše cesta horkem rozpáleným Polabím (cca 36°C) následně pokračovala obcemi Žiželice (zde osvěžení v hostinci u Vondrů), Loukonosy, Pamětník, kolem písníků Dolní a Horní Flajšar přes Kolesa zpět na cyklostezku č. 24 do Kladrub nad Labem. Následně jsme již kopírovali opačně ranní trasy do Břehů u Přelouče, kde na nás a naše kola čekalo naše auto.

Tato fotogalerie začíná pohledem na druhou polovinu promovaných budoucích (někdy i již současných) učitelů na schodech liberecké radnice. Probíhalo zde společné focení, kdy první polovina měla již toto vše za sebou. Mezi těmito lidmi mám i své přátelé, jelikož se jedná o můj ročník. Já jsem zde promovala v září roku 2010. Dále již jsem do fotogalerie lidi téměř nedávala, přestože jsem mezi nimi trávila dva dny na "Nejen peďák párty" v Žibřidicích (část obce Křižany) v Podještědí (Ralská pahorkatina). Vyšli jsme si společně i na krátkou procházku do okolí, a tak mám zde pár fotografií z ní. Po fotografiích soumraku kolem domu, kde se párty konala, jsem vyrazila společně s kamarádkou o půlnoci na Ještěd. Čekalo nás 15 km tmou po silnici. Cesta ale rychle ubíhala a kolem třetí ranní jsme již byly u horní stanice lanovky na Ještědu. Po vychutnání si nádherného východu slunce nad Jizerskými horami s Libercem pod a nahlédnutí i do dalších světových stran jsme se vydaly po tzv. "Televizní cestě" (cca 3,5 km) do Liberce, Horního Hanychova. To ráno bylo pro nás velkým zážitkem a doufám, že takových, třebas i na jiném místě, bude více.

Opět jedna ranní z krátké procházky k rybníku Špičník (místě nazývaného též Špičák). Fotogalerie je dosti jednotvárná, takže varuji před nahlédnutím, nebo se mi v tom rybníku utopíte :)) Nejsem moc ranní ptáče, takže jsou tyto pohledy pro mě vzácností, tedy pokud nevyrážím v tuto dobu na nějaký delší výlet či za povinnostmi. Tyto fotografie jsou výsledkem příležitosti. Měla jsem krásnou studijní noc u počítače a jaksi se mi protáhla do ranních hodin. Když jsem chtěla jít spát, tak najednou spatřím venku to, na co jsem dlouho čekala. Opar nad krajem a tudíž i příslib daleko vydatnějšího u rybníku Špičník, který mám opravdu kousek od domu (1 km 300 m, tj. 2 km 600 m dohromady :)). Téměř v pantoflích jsem proběhla kaluže na louce, málem se srazila se srncem a následně udělala pár nudných snímků od rybníku, které však vyvážil nádherný zážitek přímo z místa, které jakoby existovalo samo pro sebe. Po vodě plynula lehká pára jak nad vřícím hrncem, občas ji rozčísl paprsek vycházejícího slunce, z břehů rybníku byl slyšet "zpěv" žab a z rákosí vyplulo pár kachen. Rána mají opravdu své kouzlo a vyplatí se někdy vstát jenom kvůli nim.;)

Fotografie jsou z krátké procházky podél Chrudimky do areálu Technického cvičiště za dvěma železničními mosty Roth-Waagnerovi soustavy. Po jednom zbyl pilíř, po druhém viadukt. Na oba byla pokládána ocelová konstrukce vojáky Železničního pluku. Po konstrukci již vedly koleje pardubické drážky, po které zbyl např. zajímavý mostek na pardubickém Židově. Tyto mosty nejsou v areálu jedinými mosty. Následně jsme šli s naším kníračem Andym podél Labe z Pardubic do Počápel u Sezemic, kde je též ústí Loučné do Labe. Následně jsme pokračovali do Kunětic a po druhé straně Labe mířili opět do Pardubic k soutoku Labe a Chrudimky. U Kunětic nás překvapilo překrásné pole vlčích máků, které bylo letos moje první.

Jedno květnové páteční odpoledne jsem nasedla do autobusu v Bystrci, nedaleko brněnské zoo či kostelu svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (vyfocen), a jela do Veverské Bítýšky. Zde jsem si po polední kávě vyšla podél Svratky na menší procházku. Šla jsem po žluté na Junáckou louku a hrad Veveří (5,5 km) a přes rozcestí Nad Zouvalkou (6 km) a kolem obory Kuřim jsem došla k rozcestí U Tří křížů (8 km). Zde jsem vešla do obory a od devátého zastavení křížové cesty již v oboře jsem začala stoupat ke Třem křížům. Odtud jsem se vrátila po stejné (zelená a modrá značka) zpět na rozcestí U Tří křížů (9 km). Od rozcestí jsem odbočila ze značky a zašla se podívat směrem k Chudčicím k sedmému zastavení křížové cesty. Od něho jsem se vrátila zpět po stejné cestě opět k rozcestí U Tří křížů. Odtud jsem šla po zelené kolem kaple Panny Marie Pomocnice se studánkou zpět do Veverské Bítýšky (11,5 km). Nejsem žádný botanik, takže vítám jakékoliv připomínky k mému druhovému určování, za kterým si moc nestojím. O trochu víc mě baví geologie, takže tam snad bude hornivé určení správné. Celou cestu jsem se doslova loudala a užívala si krásného odpoledne.:))

V rámci dnů otevřených dveří jsem v neděli 15. května dopoledne navštívila jeskyni Býčí skálu, která není běžně veřejnosti přístupná. Akce se konala se souhlasem CHKO Moravský kras. Pořádaná je Základní organizací 6-01 České speleologické společnosti Býči skála, jejíž členové speciálně pro tuto akci jeskyni osvětlili. Na úvod jsme navštívili Předsíň - světoznámou Wanklovým archeologickým nálezem z r. 1872. Pak již jsme se vydali s dvěma ze speleologů na 700 m dlouhou část Starou Býčí skálou, kdy jeden hlídal konec naší skupinky a druhý nám podával výklad k jeskynním systému. Mimojiné jsme procházeli po břehu ponorného Jedovnického potoka, který má nedaleko Býčí skály známý vývěr. V jeskyni chybí klasické kovové můstky či schody. Pouze je zde pár dřevěných lávek a schody vytvarované v jeskynních sedimentech. Velice zajímavá a nezapomenutelná návštěva. Součásti fotogalerie je i jedno krátké a nekvalitní video. Návštěvu doporučuji!! K jeskyni Býčí skála (a ke Dnům otevřených dveří) více a nejvíce na webu zde: http://www.byciskala.cz/MaRS/index.php

Toto fotoalbum je pouze takové shrnutí mého trávení tohoto času na přelomu těchto krásných jarních měsíců, kdy jsou přirozeným dělícím prvkem alba fotografie z čarodějnic ve Vysokém Chvojně. Dále se zde nachází fotografie z vrchu Chmeliště (lípa s křížem) nad obcí Ostřetín, od kostelu sv. Kateřiny v Horní Rovni a dále fotografie z oblasti mezi Týništěm nad Orlicí, Rašovicemi a Hřibinami. Jedná se opravdu jen o pár míst.

Toto album představuje takové krátké zdokumentování jednoho rána u nás, tím myslím na louce pod mojí ulicí. Pro přesnější lokalizaci - jedná se o fotografie od obce Vysoké Chvojno na pomezí Pardubicka a Poorlicka. Pro bližší lokalizaci pak doporučuji moje Panoramio, jehož odkaz mám u svého jména uveden. Fotoalbum jsem zařadila též do kategorie zvířata, jelikož se mi v něm mihne pár srnek. Doba ranního soumraku a východu Slunce, doba probouzející se přírody je nezaměnitelným zážitkem a všem doporučuji si takto někdy vyjít za východem Slunce do přírody a tím si příjemně nastartovat celý den.

Hřebečské důlní stezky vedou po Hřebečském hřbetu, který přináleží ke Svitavské pahorkatině, ale již je hřbetem hraničním tohoto celku. Pokud pojedete od Litomyšle (minete Svitavy) po silnici R35 na Moravskou Třebovou, jistě budete projíždět Hřebečským tunelem. Mnozí tak nevědomky minou jeden z nejzajímavějších a také krásných výletních cílů. Krátce před tunelem (směrem od Litomyšle) odbočuje stará silnice. Dříve, než byl tento tunel postaven, tak bylo nutné zdolat několik prudkých zatáček (v zimě nechvalně vyhlášených proto) na této silnici a zároveň tak pobýt ve svazích Hřebečského hřbetu o trochu déle. Dnes zde potkáte auto jen zřídka. Silnice se stala cílem spíše pro motocyklisty. Kousek za odbočkou před tunelem se nachází Hostinec Na Hřebči (dříve U Tety - vyhlášená to hospůdka). Hospůdka je však o víkendu zavřená a celkově je v tomto kraji téměř nulová možnost se někde zastavit na pití, jídlo. Doporučuji vodu sebou, jelikož většinou zdejších potoků protéká extrémně jedovatá důlní voda, kterou neradno pít. U hostince Na Hřebči je větší parkoviště a krásná vyhlídka na Moravskotřebovsko, velký altán k posezení a několik naučných tabulí. Pro nás se toto místo stalo ideálním místem začátku i cíle naší trasy. Na kole se dá prakticky stihnout vidět téměř vše, co tyto stezky nabízí. Samozřejmě se ale jedná spíše o terén pro horské kolo (i když já jsem jela na treku a proto i často spíš šla) a také doporučuji velkou bdělost při sledování zdejšího značení. Lehce vás může v některých místech zmást. Pokud budete chtít vidět na kole téměř vše jako my, tak počítejte i se stoupáním (nejprudší bylo z Nové Vsi na Strážný vrch). Trasa ale nebyla dlouhá. Během ní je však hodně zajímavého k dívání i ke čtení, a tak čas vyplníte velmi snadno. Oblast ale doporučuji i pro pěší. Naopak je to zde pro vás velmi vhodné. Nejkrásnější zde asi musí být barevný podzim. Je zde hodně buků, takže zaručená podívaná na zlaté bukové svahy zdejších kuest. Díky dotacím EU zde vzniklo množství altánů, jedna rozhledna (druhá spíše pak alá posed na Mladějovském hradisku), vyhlídky atd. Inu vše je vidět v mém albu. To nejzajímavější ze stezek zde nechybí, možná až na Haldu Hřebeč. Velikou atraktivitou je zde i Mladějovská úzkokolejka na trase z Mladějova na Moravě do Nové Vsi. Letos zde začíná (nebo pro některé již začala) sezóna 7. května. Tak neváhejte a zajeďte se do tohoto krásného a turisticky stále spíše objevovaného kraje, který má co nabídnout, podívat. Po jeho návštěvě nebudete rozhodně litovat.

Jednalo se o jednodenní sobotní výlet autobusem z Brna do Vídně, a to nejen za velikonočními trhy, ale hlavně pro poznání Vídně na jaře. Průvodkyní mi byla moje kamarádka M. S., které tímto ještě jednou děkuji.

Poměrně hodně nekvalitní fotografie (světlo nepřálo) popisují výlet do krásného kraje Horního Pojizeří, tentokráte do okolí městečka Vysoké nad Jizerou, k rodnému domku spisovatele Antala Staška ve Stanovém, Palackého stezkou unikátním skalnatým, hlubokým údolím říčky Kamenice, na vrch a poutní místo Tábor u Lomnice nad Popelkou (s rozhlednou, turistickou chatou, kostelem Proměnění Páně a křížovou cestou) a na závěr na čedičový vrch, jednu z dominant okolí Jičína, Zebín s kaplí na jeho vrcholku.

Těchto pár fotografii západu slunce zachycuje především pohled na centrum Brna, kterému dominuje chrám sv. Petra a Pavla a hrad Špilberk. Foceno je z vápencové (devon) Stránské skály v brněnské městské části Slatina.

Fotografie pochází ze tří lokalit - z Hradce Králové (zde foceno za jízdy z auta), z lokality na kopci severovýchodně od obce Býšť a z lokality na Novém kopci na západním okraji Vysokého Chvojna. Všude v médiích avizovaným úkazem tento den měl být úplněk - nejjasnější od roku 1993. Obloha byla však zajímavá i před setměním, o čemž, doufám, alespoň trochu svědčí mé fotografie, např. druhého slunce, které vzniklo zřejmě díky odrazu od mraků.

Album obsahuje fotografie z italských Benátek a především z karnevalu, který zde začal již tradičně druhý den svátků Božího narození. Letošní téma pro masky bylo inspirováno filmem Luchina Viscontiho - Senso - o vlasteneckých hnutích 19. století a také princezna Sissi, manželka císaře Františka Josefa. V Benátkách jsme strávili celý sobotní den (5. 3. 2011). Prohlédli či navštívili jsme některé památky a hlavně si užívali jedinečnou atmosféru nejen města, ale i karnevalu plného zábavy a nádherných masek. Benátky jsou jedním z těch míst, které se vám navždy uhnízdí někde na dně vaší duše a rádi se tam budete vracet.

Tento den jsem se vydala na krátkou procházku z Ostrova u Macochy přes rozcestí Nad Pustým žlebem na vyhlídku Koňský spád, k propasti Macocha, dále Pustým žlebem k Punkevním jeskyním a ke Skalnímu mlýnu a nakonec kolem Kateřinské jeskyně Suchým žlebem do Vilémovic. Počasí moc nepřálo fotografování. Fotografie jsou hodně tmavé. I tak to byla pro mě velmi zajímavá cesta, jelikož jsem v zimně ještě Moravský kras neviděla a má v tomto období své kouzlo stejně jako na podzim, na jaře či v létě. Největším překvapením byla pro mě asi ledová výzdoba vstupu do jeskyně Kalova díra.

Hlavním cílem výletu na kole byla horská obec Kunvald, která je především známá jako kolébka Jednoty bratrské a především pak domek Na sboru. Nedaleko domku je pak socha jednoho z nejvýznamnějších představitelů této církve - J. A. Komenského. V obci je též tzv. Bratrská lípa (až 400 let stará).
Celá cesta vedle krásnou krajinou Orlických hor a Podorlicka s častými výhledy, mj. jsme se zastavili např. v pěkném podhorském městečku Rokytnici v Orlických horách, v granodioritovém lomu u Pěčína, na hrází Pastvinské přehrady či jsme projížděli pěkným údolím Divoké Orlice ze Žamberku do Litice nad Orlicí (Zde je hrad, který jsme nenavštívili, jelikož jsme ho navštívili již mnohokrát v minulosti.) a dále po neznačené cestě nad levým břehem Divoké Orlice a kolem osady Kamarád (Vodopád Kamarád jsme však nenavštívili, jelikož osada, vlastně chata, je soukromým pozemkem a byla právě obydlena.) do obce Sopotnice a dále zpět do údolí Divoké Orlice k tábořišti Vochtánka (s výhledem na hrad Potštejn ze dna údolí). Z Potštejna jsme již kopírovali Divokou Orlici do Kostelce nad Orlicí přes Doudleby nad Orlicí (zde zámek, nenavštíven). Jelikož byl krásný podvečer, vyjeli jsme si ještě na vrch Kastel, kde stojí rozhledna Vrbice (dle nedaleké obce Vrbice) s občerstvením. Do Kostelce nad Orlicí jsme se vraceli přes obec Suchá Rybná.

Navštívili jsme veletrhy GO a Regiontour na brněnském výstavišti v sobotu. Regiontour je 20. mezinárodním veletrhem turistických možností v regionech a GO je 21. mezinárodním veletrhem průmyslu cestovního ruchu. Fotografie jsou pořízeny především z veletrhu Regiontour. Jedná se o jeden z největších veletrhů tohoto zaměření v Evropě. Jsou to veletrhy velmi pestré a pro návštěvníka z kteréhokoliv koutu republiky rozhodně zajímavé. Mohu jenom doporučit návštěvu v roce 2012.